Schovává si klíč?

29. února 2016 v 19:06 | Beatrice |  Příběhy
Stála jen metr od něj a hleděla do těch známých zeleno oříškových očí, byl zvláštní pocit se do nich po třech týdnech dívat, zvlášť když z nich čišela jen lítost a zklamání. Říkala teď na hlas vše, co ze sebe chtěla už tak dlouho dostat... Její blankytně modré oči byly skleněné od všech těch vzpomínek, které se jí právě proháněli hlavou.
To jak jí poprvé stáhnul na parket... Bylo to na parketě v baru, ve kterém oba pracovali, ona měla v ruce plný tác whiskovek a on měl krásný úsměv a houpal se s ní na pomalou ploužákovou píseň. Od té doby to bylo jako krásná procházka rájem, druhý den spolu měli jít do kina, avšak jejich výlet se změnil na dlouhé povídání u kávy na benzínové pumpě, koncert kapely Mogul a znovu následné povídání v nonstopu u nezapomenutelné malinovky, kde ji poprvé políbil, za vyhranou sázku. Nezapomenutelná noc skončila sledováním rozbřesku slunce na kouzelné rozhledně uprostřed lesů. Nedokázali se od sebe odtáhnout, jejich rty jako by do sebe dokonale zapadaly. Tu noc se do něj zamilovala. Následné týdny se k ní choval pozorně a láskyplně, při líbání poslouchali zamilované songy a vše bylo dokonalé.
Myslela si, že žije jako v pohádce, měla si však uvědomit, že ne všechny pohádky mají šťastné konce... Jednoho víkendu, kdy přijela domů a měla se s ním vidět v práci, připadal jí odtažitý, něco se změnilo. Když už jí přišlo divné, že nemá potřebu ji ani políbit, zeptala se, zda-li je vše v pořádku... Odpověděl, že vše je v naprostém pořádku, jen že neuznává vztahy na pracovišti. Vzala si to k srdci, ale jeho chladnost se stávala denním pořádkem ve všech směrech. Nepsal jí, neobjal ji, neříkal jí už ta krásná slova... Ale stále ji udržoval ve vědomí, že je vše v pořádku.
On však jednoho dne onemocněl a byl více než protivný a vyhýbavý, jako studentka zdravotnické školy tohle chování akceptovala, ale po druhém týdnu jí jednoho dne ujela na klávesnici věta, kde psala, že si není jistá, jestli se k ní chová tak divně jen kvůli tomu, že mu není dobře nebo je to kvůli něčemu jinému. Oči se jí naplnily slzami, jeho odpověď byla "nevím". Snažila se z něj dostat odpovědi, protože byla zmatenější a zmatenější... Nakonec ji z něj přece dostala... A to takovou, že neví, zda-li je vztah to, co chce. Od té doby byla málokterá noc, kterou by neprobrečela.
A teď tu stála naproti němu a popisovala to, co cítila, když jí od sebe nenápadně odstrkoval a jak ošklivě se choval. On jen klopil své, už také skleněné, oči a odpovídal jí skoro jen slovem "nevím". Nebylo pro ni nic horšího než žádná zpětná vazba. Dozvěděla se však jedno, a to, co už věděla, že se vždy vyhýbal vztahům, protože vždy u něj nastane určitý blok, který nejde překročit. Pak ale nastalo to, čeho se tak obávala, řekla totiž, že kdyby jí měl rád, překonat by to šlo... On jen přisklopil oči a znovu se na ní podíval.
Byly to dva čisté emocionální průstřely, které si našly cestu skr srdce a žaludek. Neměl ji rád tak, jako ona jeho. On si jí chce udržet, dokud neprolomí ten svůj blok a nezjistí, co ho způsobuje, ale neví, jak dlouho to bude trvat a nechce jí ani dál ubližovat, ale ani vidět s jiným mužem.
Ona ale nemůže. Jak může čekat na někoho, kdo k ní nechová stejné city? Zamkla tyto dveře už nadobro nebo si schovává klíč?
Beatrice.
 

Slova nejsou meče?

14. listopadu 2015 v 21:51 | Beatrice |  Články
Jack Sparoow kdysi řekl Elisabeth Swannové, že slova nejsou meče....A tehdy se mýlil.
Často si neuvědomujeme, co ze svých úst vypouštíme a je to za prvé tím, že v rozčílení, či v jiné vrcholové fázi emoce dáváme velký průchod zveličeným pocitům, místo toho abychom rozvážně přemýšleli o tom, co je vhodné říci a čím bychom té druhé osobě ublížili ....Za druhé to může být tím, že nám někdo podryl naši autoritu nebo nám jen srazil EGO.
Je to celkem pochopitelné. Když se ve vás nahromadí velké množství emocí, musíte je dostat ven, dříve či později... Čím více se ve vás nahromadí špatných emocí, tím větší budou následné škody. V této situaci se můžete přirovnat jen k těstu, do něhož kdosi přihodil více kvasnic. Prostě nervy jednou přetečou.
Když vás však někdo, komu jste věřili podkopne-zradí nebo vám jinak emocionálně ublíží, není to jako meč, je to tisíce mečů či několik desítek střel do vašeho hrudníku.
Jistě, tyhle neohrabané kroky dělám také, říkám spousty věcí, které bych neměla ...A i když si to uvědomuji, občas se svou arogancí neudržím a někoho urazím. Obvykle to ale dělám jen když se cítím být zahnaná do kouta.
Ale stejně tak často jsem i na té druhé straně, na straně, která si vyslechne ten příval emocí.
Když ale na vás někdo vysype své pocity, musíte to akceptovat a člověku pomoci. A jste-li příčinou těch špatných emocí, zamyslete se nad tím a případně nesrovnalosti vyřešit.
Ale když si na vás někdo léčí své potopené sebevědomí tím, že má nehodící se poznámky na vaši osobu, není to správně, rozhodně byste si to neměli nechat líbit a popřípadě zjistit proč tak člověk učiní. Tohle se mi stává celkem často, obvykle to končí fází jedna... Vylitím srdce na mé rameno. A to je dobře, ne?
Je samozřejmě těžké typizovat emoční problémy lidí. Tak tento článek berte s rezervou. Vaše Beatrice.



Kritika

4. listopadu 2015 v 19:46 | Beatrice |  Články
Poslední dobou mi připadá, že se zvláštní zálibou stalo kritizování. Říká se, že je dobré vždy vyjadřovat svůj názor a být upřímný. Říká se však i to, že když nemůžeš říci nic hezkého, neříkej nic. Zdá se mi, že se to pomotalo a přetvořilo ve větu úplně jiného rázu.- Můžeš-li říci něco hezkého, neříkej nic. Když můžeš říci cokoli jiného, vykřič to do světa a ukaž tak, že jsi lepší než druzí.
Nechtěla jsem tím říci, že celá naše generace je zkažená, to opravdu ne... Může to být dobou ve které žijeme nebo jen povýšenou partičkou či jedincem.
Stačí říct nebo napsat jednu špatnou větu, názor, slovo ve vaší dokonalé promluvě či vašem článku... A bum. Jste špatní, nevyzrálí, postrádáte inteligenci a měli byste se jít nejspíš léčit. Ano, lidé neznají váš celý příběh nebo okolnosti které vedou k vašemu názoru, to jim ale nebrání si o vás udělat obrázek a radostně ho poslat dál jako novinářskou kachnu. A vaše reputace je na bodu mrazu, někdy i výrazně pod tímto bodem.

Jsou tu i lidé, kteří si myslí, že neustálým kritizováním a dáváním rad, člověku pomohou. Nejsme přece ve škole. Jak se ze situace člověk poučí, když je nadlehčován životními zkušenostmi jiného člověka? Měli bychom se ze situace poučit a ne skončit na psychiatrii s přílišně nízkým sebevědomím a obrázkem sama sebe, který vytvořil někdo jiný. A navíc- To, co pro jiného bylo chybou, pro nás může být ideálním řešením.
Samozřejmě záleží na dané osobě, jak se s tím vypořádá a jakou má osobnost. Po přímé kritice, můžeme udělat dvě věci, kritice se postavit a vybarvit se přesně tak, jak chceme. Nebo se naštvat, urazit, nafouknout a uzavřeni do sebe čekat na omluvu, která nikdy nepřijde.
U člověka, který nám příšerně rád radí, jak bychom měli situaci vyřešit a jak správně žít, můžeme třeba odmítnout jeho velkorysou pomoc a zamítnout nabídku na cenné rady ze života. Můžeme je však přijmout i s radostí a poslechnout si etiologii, diagnostiku, terapii a prognozu situace a podle toho se rozhodnout, co udělat. Nebo si ho vyslechnout, abychom věděli, co rozhodně nedělat.
U lidí, kteří nás přílišně kritizují bychom si přednostně měli uvědomit s jakým člověkem to máme čest. Zdali je to člověk svérázný s názorem, že za dobré věci se nechválí, jelikož je známe a jsme z nich poučeni a za špatné věci se kritizuje, aby jsme si zapamatovali jejich správné znění a následky, můžeme znovu reagovat spousty odlišnými způsoby. Můžeme se znovu nafouknout, že nám někdo pohanil náš způsob řešení a snížil naše Ego o několik stupínků nebo to vzít naopak pozitivně a něco si z toho odnést. Pokud je to ukázková reklama na rýpavého všeználka, můžeme s ním rovnou zamést práh, jestli takové lidi nemáte vlásce jako já, nebudete z toho mít ani špatné svědomí. Občas bych takovým rýpalům, kteří mě vůbec neznají, kritizují a ještě k tomu dávají rady do života, pořádnou vypálila.
Kritika však musí mít meze. Šikanování se vážně nebere jako rada. A samozřejmě berte článek s nadsázkou, jak už jsem řekla, jde o osobnost člověk a jeho zkušenosti s tímto tématem.

Vaše Beatrice.
 


Duchové v jezeru?

1. srpna 2015 v 17:42 | Beatrice |  Články
Když to vezmu kolem a kolem, nedivím se, že se nejméně dvakrát do týdne bojím usnout. Je to hlavně díky mé lásce k hororům, fantazy a duchařině. Vždy mě to táhlo k různých báchorkám o ztracených duších lidí, jejichž osud neměl zrovna příznivý konec.
Možná mám trošku podivné způsoby při řešení naštvanosti, ale pustit si nějaký skvělý horor pomáhá, protože ti lidé tam na tom jsou mnohem hůř než vy.
No, i když... Možná by stačilo pustit si Game of thrones. Všichni tam totiž umírají... Hlavně moje oblíbené postavy, takže Jon Snow, drž se!
Kdo tenhle skvělý seriál sleduje, určitě to pochopí.
Zabíjení, sex, zrada, nemilosrdnost, oddanost,láska.
Jde tam o mnohem víc věcí- úžasnějších věcí.
Ale teď se tu bavíme o strašidlech pod postelí, a strach asi nevyvolá Tyrion Lannister se svou sexy jizvou, ale spíše ty horory a duchařinky.
Nejsem moc na krvavé horory, kde nejde o nic jiného, než jen někoho nacpat do mlýnku na maso a udělat z něj guláš. I když Pach krve byla skvělá serie filmů, zaujaly mě spíš horory s duchy a různými psychologickými blbůstkami. Tudíš Insidious, V zajetí demonů, Poltergeist, Katakomby,Annabelle, Paranormal activity,Nightlight,Černobylské deníky Ghoul...
Podle mě skvělé filmy, ale Ghoul a Poltergeist... No, na to, jaké se kolem těchto filmů dělaly caviky, nemyslím, že jsou tak dobré, jako třeba Insidious. Ghoul je tak trošku celkově divný film, ale koukat se na něj dalo.
Když se tu bavíme o Ghoul a Černobylských denících, poukážu na samotný Černobyl a Pripjať... Lidé, kteří mutovali radiací jsou pouze smyšlenkou, ale Černobylem se opravdu duchové prohání. Zjistila jsem to prostřednictvím mého oblíbené pořadu Dobyvatele ztracené pravdy. Díl najdete zde :http://www.dailymotion.com/video/x2g510a
Jestli máte rádi scary panenky, koukněte na tento díl:http://www.dailymotion.com/video/x2g4s8r Budou vašimi strašáky pod postýlkami spolu se smradlavými ponožkami, obalem od snickers a ztraceným meďou.
Já sama na paranormálním jevům věřím. Kdo někdy nechtěl založit skupinu, která by pátrala po paranormálních jevech? Já teda rozhodně ano! Ale jelikož jsem trošku i strašpytel, musela bych se hodně přemáhat...
A jestli jste emočně citliví lidé jako jsem já... Good luck. Když přijdu na místo, kde umírali lidé, mám ten ošklivě divný pocit, proto jsem se v Terezíně malém pozvracela. Znáte ten pocit, jako by vám někdo nakázal nedýchat, drtil vám váš žaludek a zamotal vám hlavu, já ano, ale je možné, že je to pouze o myšlení. Hnus. K tomu mám takovou historku, jaká se obvykle objevuje v časopisech bravo atd. jako scary story...

Dva kilometry od naší sousední vesnice je obrovský les, jehož rozloha se čítá na spostu hektarů. Takové dva kilometry od okraje lesa, je malý hluboký bývalý důl, už spoustu a spoustu let zaplavený. Tudíš se z dolu stalo jezero. Vždy, když se tam ocitnu, je to ten pocit, o kterém jsem psala, motání hlavy, žaludek na vodě a neschopnost se nadechnout.
Jezero s jeskyní nahání i za dne hrůzu, proto bych tam sama v noci nešla.
Ale říká se, že tenkrát, ještě v minulém století, se zamilovala dcera zámožného sedláka do chudého mládence a jelikož jejich láska nebyla dovolena, chtěli ukončit své trápení tak, že v jednu noc spolu utekli právě k tomu jezeru a spáchali sebevraždu. Jednoduše se utopili. Jestli tam jsou do dnes? Nevím, nikdo po tom nikdy nepátral. Avšak podivné pocity tomu nasvědčují, zdali se někdy odvážím to prozkoumat? Možná, kdo ví... Rozhodně ale jen z přemýšlení o tom mám husí kůži, to budou ty horory natáčené v lesích...
Vaše Beatrice.

Uhlazené ovečky

20. července 2015 v 19:07 | Beatrice |  Články
Zrovna, když jsem si přečetla téma týdne, na mysl mi přišla včerejší příhoda. Podle mě je teď strašně in být jedna z těch hezounkých, uhlazených oveček, které se pasou jen ve stádu a to co zabečí jedna, zabečí i celé stádo. Možná patřím do té části hezounkých a uhlazených oveček, ale bečící stádo u mě nehledejte. Nemám ráda lidi, kteří nemají vlastní názor a bezmocně koukají s psíma očima na jejich "vůdce", s prosbou přísunu větru do jejich odevzdaných plachet. Věřte nebo ne, ale takových lidí znám dost. Něco jiného je, když se bezmocně koukáte na svojí mámu, aby jste před sousedy neřekli něco nevhodného, ba dokonce něco, co by podrylo to, co jim vaši rodiče
nakecali. Jo, to se mi taky párkrát stalo- nic příjemného, ale o tom se tu nebavíme...
Přesně ty partičky oveček, o kterých jsem mluvila, vídáme hlavně v amerických filmech typu Protivný sprostý holky. Podle mě by bylo ideální, kdyby se takovéto partičky objevovali jen ve středoškolských filmech.

Největší hrůza je taková parta dvanáctiletých slečinek. Potkávat tyhle frajerky na zábavách kolem jedné hodiny v noci, to je pro mě vždycky darda. Kde jsou jejich rodiče? A proč jim to dovolují?
"Můžu se líbat s klukama, můžu kašlat na školu, můžu se stýkat kdy chci a s kým chci, jsem skoro dospělá... Je mi totiž třináct!"
Jo, největší radost pro mě je, když můžu tyhle slečinky vzít do svých rukou na zdravotnických akcích a trochu jim počechrat pěříčka, dávám jim pořádně sežrat to, že si raději s někým chatují na mobilu a nedávají pozor na to, co říkám... Nebavím se jen já, ale i ostatní, když se jim podlamují ručičky při masáži srdce a jejich pěstěné ručičky "páchnou" desinfekcí.
Ano, já jsem také celkem arogantní, ale nedávám to tak znát a všichni mě znají jako tu hodnou a milou. Každopádně, ale mám své názory a nenechám si po nich šlapat, když jsem o své pravdě přesvědčená, moje tvrdohlavost je neústupná, jsem prostě býk...
Ale úplně největší čůčo, jak jsem říkala na začátku, je ta má včerejší příhoda... Když jsem otevřela časopis mé desetileté sestry, která si ho z frajeřiny koupila, nestačila jsem se divit... Takový časopis, jako je Top dívky jsem četla v patnácti a vůbec se nezměnil a nezmizela ani ta rubrika s dotazy a problémy, ale takovou pikantnost jsem ještě nečetla..m Musím přiznat, že jsme se i s mojí mámou tak dlouho ničemu nezasmály.



Já ve dvanácti letech ani nevěděla, co to líbání je... A ta druhá frajerka? Krucinál, je sice o něco mladší, ale má stejné míry, jako já a je tlustá? Kruci a to já jsem snad dinosaurus nebo co? Přece mít 70kg ba 170cm mi přijde docela normální,navíc moje zdravá strava tvrdí totéž, Avšak je in být kostnaté chrastítko, ok... Ale u mě je to nejspíš KEEP CALM AND STAY DINOSAURUS... jak tak čtu.
Nejspíš jsem asi jiná, ale poslední generace, jsou až na světlé vyjímky, zkažené...
Beatrice.

Nebeští uprchlíci

15. července 2015 v 12:45 | Beatrice |  Články
Nebeští uprchlíci, lidé, kteří pomáhají lidem. Není to jen zaměstnání, je to poslání. Tohle motto má spousta zdravotních pracovníků, mezi kterými už se částečně pohybuji- za měsíc už na plno. A je to rozhodně pravda, pro tuhle práci se musíte narodit. Někdo, kdo k tomu nemá předpoklady, neumí správně zacházet s lidmi nebo si s nimi ani neumí povídat, nemá co dělat v nemocnici ani v různých zdravotnických zařízeních, zvláště tam, kde jsou pacienty děti.
Podle mého jsou ale tací lidé elinimováni už na "lepších" zdravotnických školách, které nepustí k maturitě jen tak někoho. V naší škole to tak rozhodně je, podle učitelů z naší třídy nedojde ani půlka k zaslouženému konci. A já se jim vůbec nedivím, jsem sice hodně trpělivá osoba, ale některé excesy, jenž předvádějí mí spolužáci, jsou vážně daleko za mojí fazonou. Hluboce nechápu, co si k učitelům dovolují, a jestli si to dovolují teď, co budou dělat v nemocnici?
Hned, co jsem přišla na naši střední školu, neváhala jsem a zapsala jsem se s kamarádkami na kroužek první pomoci. Nejlepší volba! Teď, když se koukám zpět na minulý školní rok, tenhle kroužek mi přinesl jen ovoce. Různé dětské dny, dny otevřených dveří a přenášky ve školách v té úžasné rudé uniformě, ve které je bohužel zima...Úžasnou třešničkou minulého školního roku pro mě byla návštěva Danety. Škola pro mentálně a tělesně znevýhodněné děti a pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami zejmena s kombinovanými vadami. http://daneta.cz/zakladni-skola-a-stredni-skola/2015/06/19/zasady-prvni-pomoci-prednaska-stredni-zdravotnicke-skoly/
Nezařila jsem milejší a laskyplnější děti, které byli vděčné jen za to, že jsme tam s nimi byly- S mojí kolegyňkou a naší skvělou, přísnou učilkou.
Mám ráda ty chvíle, kdy se můžu cítit důležitě a vyprávět o tom, co je důležité a hlavně, co může zachránit život.
Nesuďte tedy zdravotnické pracovníky! Mnohdy lidé reagovali na to, že studuju zdrávku, dost neuvážlivě...
Prý utíráme zadky starým lidem. Je to potupné zaměstnání. Fuj, to bych nemohl...
Ano i to se někdy musí provést a jak už jsem řekla, kdo na to nemá žaludek a další potřebné vlastnosti...Paměť jako slon, andělskou trpělivost, velké srdce, oči i vzadu, osm rukou, rychlé nohy, velkou kapacitu močového měchýře, odolný imunitní systém a hlavně... tříbarevnou propisku!

Navíc zdravotní sestra je :
  • osoba, která pečuje o lidi, které nikdy neviděla
  • osoba na níž se křičí, jen proto, že dělá svou práci
  • osoba, která je svědkem života a smrti každý den
  • osoba, která do práci chodí o hodinu dříve a odchází později
  • osoba, která si zaskouží slyšet "děkuji"

USMĚJTE SE NA KAŽDOU ZDRAVOTNÍ SESTRU, KTEROU POTKÁTE. Platí pro každého zdravotníka.



Líbí se mi říkat, že jsem budoucí zdravotník, jsem na to pyšná. Čeká mě ještě hodně dlouhá cesta, ale pevně věřím, že jsem dalším nebeským uprchlíkem. Štěstí všem, kteří mají stejný osud. Více fotek naleznete zde :http://beatricewriter.blog.cz/galerie/rescue-and-hospital

A na závěr menší rada!
S láskou, Beatrice.

Nový příběh!

13. července 2015 v 21:16 | Beatrice |  Příběhy
Čauky, jak možná někdo víte, mám v oblibě i psaní příběhů a povídek. Jak už jsem psala v minulém článku http://beatricewriter.blog.cz/1507/blogerska-uprchlice , že jsem tak trochu blogerský uprchlík, jelikož jsem čtyři dlouhé měsíce nic nepublikovala. Ale věřte nebo ne, nezahálela jsem na papíře. Stálo mě to spoustu úprav a spoustu hrnků espessa, chai latte a marakesh tea, ale doufám, že to za to bude stát. Všichni ti, co mají rádi fantasy a romantiku si snad přijdou na své, určitě to nebude tak dobré, jako Game of thrones, ale na to nemá přece nic... Příběh je o dívce, jenž utíká před svou dokonalou realitou za nebezpečnější smrtí, která rozhodně není uhlazená jako život, který už pár let vede. Příběh jménem ÚTĚK DO NOCI. Doufám, že se bude líbit. Líbá Vás vaše, Beatrice.

Kapitola 1
Užod dětství ji ovládala obrovská fantazie, která se čím dál tím víc projevovala v povídkách, které si sepisovala do sešitu, jehož prostřednictvím si často připomínala životy, které prožívala při jejich psaní. Milovala, když ostatní obdivovali její hrátky se slovy, nikdo jiný nedokázal na papíře vytvořit to, co ona. Avšak stinná stránka fantazie pro ni byla každá jedna noc, která tvořila kontraproduktivní vazbu jejího talentu. Často vídala různé věci a stvoření tam, kde je jiní- normální lidé neviděli. Myslela si o sobě, že je blázen. Pro společnost jsou totiž "jiní" lidé z psychického a sociálního hlediska nepřijatelní. Proto si své fantasmagorické dojmy nechávala pro sebe, ať byly jakkoli děsivé, byly to přece jen výplody její fantazie, které jí ani nikomu jinému nemohly ublížit.
V té době jí bylo čerstvě osmnáct, zatím prožívala sen každého dospívajícího. Dobré výsledky ve škole, starostlivá rodina, spřízněné kamarádské duše, úžasný přítel a nakonec žádné zvláštní představy, jenž doslova zmizeli.
Ten den seděli v zapadlém koutku Jiráskových sadů, jehož okrasné keře a mohutné stromy již zahalila temná tma. Avšak ona se neměla čeho bát, byl s ní on. Maxmilián, dvaadvacetiletý hnědovlasý, modrooký namakanec s tím nejlaskavějším a nejmilujícím srdcem, jaké kdy poznala a navíc, perfektně si s ním rozuměla, což nemohla říct o svých bývalých partnerech nebo chlapcích stejného věku, kterým přezdívá "beznadějná hovada". Už z minulosti byla zvyklá na společnost starších mužů, o mnohem starších mužů, což byla její velká slabost, za kterou nemohla, jelikož i ona byla jejich velkou blonďatou slabostí a v takových situacích neuměla říkat ne, což ji dovedlo ne do jedné ošemetné situace. Ale od té doby, co sdílela svůj život Maxem- jsou to mu tak dva roky, s takovými záležitosti neměla žádný problém. Spokojeně se tiskla k jeho hrudi a nechávala se zahřívat v tichém prostředí parku. Cítila, jak se jeho břišní svaly natahují při každém pohybu. Do nosu nasávala tu známou vůni jeho voňavky, nic jí nechybělo. Nevšímala si okolí až do momentu, kdy v teplém vánku zachytila slabý hlas, jenž stále opakoval jedno a totéž slovo "Valerie". Nevěnovala tomu žádnou pozornost, určitě se jí to jen zdá. Brzy na malý paranoidní incident zapomněla.
Jelikož Max spěchal, musel Val opustit už před hlavní bránou do sadů. Jako vždy se láskyplně rozloučili a každý se vydal jiným směrem. Zatím co Max měl namířeno ke svému seatu, Val čekala osamělá cesta k internátu. Právě přecházela přes pod svícený železný most nad tichou řekou Orlicí, když znovu zaslechla své jméno, tentokrát ho k ní ale nezanesl poryv větru. Věděla, že majitel toho hlubokého hlasu stojí pár metrů za ní. Polívá ji studený pot, načež se rozhodne, že zjistí, kdo se schovává za jejími zády. Pomalu se otáčí a zjišťuje, že její představy nebyly pouhými představami, ale realitou. Vysoký muž stanul přímo před ní. Jeho tmavé oči ji hypnotizovaly a ona se nedokázala přimět uhnout mu pohledem. Jeho kaštanové vlasy se mu spokojeně kroutily na jeho širokých ramenech. Po pár vteřinách se mu doslova vyrvala z jeho hypnotického pohledu, sklopila oči a poodstoupila. Byla by utekla, ale její nohy silně protestovaly. Byl až nadpřirozeně dokonalý, proto se rozhodla, že zvedne svůj pohled z mřížek mostu a zaměří jej na toho chlápka. V jeho tváři nebyl vytesaný ten strach nahánějící pohled, zobrazoval jen zmatenost. Ale proč, kurva?!
Její dokonalý sluch zachytil kroky, ne toho vlasáče jenž stál nevidomí přímo před ní, byl tam někdo další. Ze stínu mostu se vynořila další, také vysoká, postava, tentokrát s krátkým sestřihem a cigaretou v koutku rudých úst
Nejspíš věděla s kým má tu čest, avšak kdyby si to přiznala, označila by se za ještě většího blázna a sama by se šla přihlásit do psychiatrické léčebny.
"To ty jsi ji označil?!" Otočil se vlasáč na krátkovlasého. "Jestli ano, víš, co tě čeká, jsem tvůj nadřízený!" Řekl mu výhružně.
"Co to do prdele meleš?! Já se tý blondýny ani nedotknul!" Ošil se krátkovlasý, odhodil cigaretu do řeky a přistoupil k vlasáčovi. "Myslíš, že jsem úplně vypatlanej? Nechat si zarazit stříbrnej kolík do prdele? Za co mě máš?!" Jeho nonšalantní výraz mluvil sám za sebe, nýbrž za jeho obrovsky vyhlížející aroganci. Vidí ji jako budoucího spřízněnce nebo jen kus masa?
Oba se na sebe přemýšlivě zadívali. Ona jen stála dva metry před nimi a neodvážila se pípnout, což bylo u ní velice netypické. Její vysoké ego a ostrý jazyk si vždy našli cestu, jak vyjádřit svůj názor, ale teď nenacházela ani jedno, neměla náturu na to, aby promluvila, natož aby utekla.
"Co s ní chceš dělat, když už je označená?" Podíval se na vlasáče krátkovlasý frajer.
"Viktore, sklapni! Snažím se přemýšlet!" Ošil se.
"Ha, starouš přitvrzuje." Uchechtl se. " Aby náhodou pan slušný neztratil sebekontrolu. To mě poser, ještě začni mluvit sprostě."
"Takovým způsobem nemluvím!" Zavrčel vlasáč.
"No ták Alexi, nebuď takový bručoun, byl to vtip." Poplácal ho Viktor po zádech.
"Neříkej mi tak!" Krasavec varovně štěkl.
Hmm. Alexandr. Kromě krásného jména pomyslela i na to, zda se jí ti samolibí parchanti budou vůbec věnovat, na to ale neměla vůbec pomýšlet.
"Chceš jí zabít?" Viktor se na Alexe podíval tázavým, ale i vzrušujícím tonem.
Nervózně přešlápla, měla chuť říci něco odporujícího ke svému osudu, v němž měla hrát roly krevní konzervy, ale strach byl stále silnější. Viktor mezitím obešel Alexandra a zastavil se přímo u ní, tak, že se jejich paže dotýkaly. Zvedl ruku a na svůj ukazováček si namotal pramínek jejích vlasů. Byl o hlavu vyšší než ona, nabrala kouska odvahy a zvedla oči tak, aby mu viděla do těch jeho. Na rozdíl od těch Alexandrových tmavých očí, byly tyhle nádherně smaragdové a nebezpečné. Skoro nedýchala. Přiměla se odtrhnout pohled a zaměřit ho na Alexandra, který doslova čekal na jejich oční kontakt- velice intenzivní oční kontakt.
"Nezabijeme jí!" Zaburácel do tiché noci Alexandr. " Její ovlivnění není tak silné… Ona nezná toho, kdo jí to udělal."
"Jestli to ovlivnění zničíš, ten někdo to ucítí a piš si, že ti to vrátí. Zabije buďto tebe nebo jí, možná oba." Zamračil se Viktor a pevně ji chytil za ramena. "Vážně nám za to tahle barbína stojí? Povytáhl obočí a připitoměle se uchechtl.
Už toho měla plné zuby. "Tak a dost! Nebav se o mně tak, jako bych tu nebyla. A pusť mě, do prdele!" Vyjekla, když jeho stisk nabral na síle.
"Á, ona ta panenka mluví. Ahoj, holčičko…" Daroval jí rádoby milý pohled.
"Jmenuje se Valerie!" Zabručel Alexandr. Viktor se na něj s podivem podíval stejně jako Val.
"Jak znáš moje jméno?" Optala se tiše.
"Sledoval tě, jak jinak, kočičko."
"Sledoval?" Vyjekla tak, že s sebou oba neohrožení upíři trhli.
"Vysvětlím ti to později. Teď musíme okamžitě pryč!" Řekl Alexandr.
"Ne, nikam nejdu! " Zaprotestovala a už se chtěla rozběhnout k útěku, ale Alexovy rychlé a silné paže už jí držely v náručí, ještě chvilku se mu cukala a po třech minutách usoudila, že to opravdu nemá cenu.
"Hlídej mi záda, Viktore!" Otočil se na něj Alex.
Viktor se nad ni ještě narychlo naklonil. "dýchej dokud můžeš... Nebude to trvat dlouho.


Léto nám utíká, neutíkejme s ním.

13. července 2015 v 14:06 | Beatrice |  Články
Znovu vás vítám, lidičky. Nevím jak vy, ale já si léto snažím užívat, i když mi v tom počasí moc nedrží palce, no spíš mi pořádně hází klacky pod nohy. Ty teplotní skoky jsou vážně na pytel. MY ale před tím utíkat nebudeme.
Buďme ale optimisti, má se to prý zase vybírat a o víkendu čekejte 35°C. Holky i kluci, krásně se usmažíme. Pleť je tmavší, vlasy světlejší a mysl čistá jako bazén plný sava a chloru, ve kterém když pod vodou otevřete oči, budete vypadat jako angorák nebo jakýkoliv králík s myxomatózou. Mám to vyzkoušené, větší bolest než když si šlápnete na hračku z kinder vajíčka a nemyslím tím ty puzzle, jenž mě vždycky pořádně vytočily. Taky jste toho měli jako malé děti plnou krabici od bot? Já jo, a stále jí zoufale hledám, marně.
Léto, čas koktejlů, ledové kávy, ovocných salátů a zahrady plné žrádla. Jestli jste taky milovníci všeho zeleného, všeho ovoce a zeleniny, právě máte žně. Jo, není nic lepšího než když si můžete dopřát okurku bez chemie, je to úplně jiná chuť a těch vitamínů. Navíc, jestli znáte recept na okurkovou limošku, jste výherci.
Nevím jak vás, ale jako skoro celý svět mě přepadla nutnost zdravé stravy. Takže se snažím jíst spořádaně a bez sladkého až na babiččiny buchty to nejde odmítnout, zvlášť, když na vás všichni nadávají, že nic nejíte a že jste jako parátko, což samozřejmě není pravda, shodíte 10 kilo a už je oheň na střeše...

Zdravá snídaně je především důležitá. Snídejte. Nezkoušejte hladovět, je to špatné... Je fajn, když zhubnete ale radím vám dobře, ty strašné bolesti břicha, když se najíte jsou hrozné, znovu bych takovou blbost neudělala. A doufám, že vy také ne. Užívejte si léto jako já!


Recept na orurkovou limonádu

1 kus salátovky
2 kusy limetky
2 lžíce třtinového cukru
1,5 litru sodovky
led, kolečka okurky a limetky na ozdobu

1. oloupanou salátovku nakrájíte na kousku a tyčovým mixérem z ní udělejte pyré.
2. Do pyré přilijte 0,5 l vody a dejte vychladit na 10-15. min do lednice.
3. Směs přelijte přes sítko do džbánu, přidejte zbytek vody, šťávu z limetek a oslaďte třtinovým cukrem.
4. Směs dobře promíchejte, a nalijte do sklenic, zdobených plátky okurky, limetky a ledem.




Líbá vás, Beatrice!

Blogerská uprchlice.

13. července 2015 v 13:36 | Beatrice |  Články
Ahoj lidi! No, jak tak koukám na téma týdne, připadá mi, jako by tím blog.cz narážel na mě... Přestože jsem byla na blogu strašně dlouho neaktivní, což mě velice mrzí, byla jsem zaneprázdněná všude jinde. Tím bych se vám chtěla i trošičku přiblížit, jelikož jedinná stránka, ze které mě znáte je má milostná minulost. A to se mi nezdá moc dobré..
Chtěla bych vám trošku přiblížit celou dobu, co jsem nenapsala jediný článek.
Když zrovna nejsem se svými přáteli, přítelem nebo se neučím (Zdrávka je celkem těžká) patlám barvy na plátno. Zbožňuju to ticho. Nic víc než já, plátno, barvy, velký hrnek kávy a hudba. Nevím proč, ale mám slabost pro kreslení ptáčků a květin, nejspíš to bude i tím že neumím kreslit portréty, což je obrovská škoda, představa této profese je naprosto úžasná a vyhlídka studovat úmění je velice lákavá, ale u mě zvítězil mozek nad srdcem. Místo umělecké školy jsem si tenkrát vybrala zdrávku a jak se později ukázalo i to srdce si přišlo na své.

Malá ukázka mých obrazů a obrázků. Mám to moc ráda a vy, kteří také kreslíte, víte o čem mluvím. Prostá harmonie v srdci.
Pablo Picasso je majitelem mého oblíbeného citátu, avšak nepatří mezi mé oblíbené malíře... Kubismus, jehož zakladatel je právě Pablo, není prostě můj styl, já jsem fanouškem realizmu. "Jak smutné pro malíře, jenž miluje blondýny a nesmí je malovat na svých obrazech, protože se nehodí ke košíku s ovocem." Kdo by ale neměl vlásce malíře, který rád bloncky. Wohou. Jsme prostě úžasné.
To byl samozřejmě vtip, nebývám arogantní, maximálně jednou, dvakrát denně... Jsem hodná holka.. V příštím článku moje málá Rescue.
Líbá vás, Beatrice!

Rozhovor s youtuberem. ADAMKO HD

2. března 2015 v 23:16 | Beatrice |  Články
Svět hudby, placených dívek, alkoholu, nikotinu, porna, plastů a především youtuberů. Spoustu věcí, které dennodenně ošaháváme jsou z plastů a vyjímkou není ani sám počítač, nebo myš. Když už ale musíme šáhnout na tu věc, která se jmenuje stejně, jako to roztomiloučké zvířátko, které vám prokouše díru do gauče a nechá po sobě bobky, měli bychom vědět, na co na tom počítači kliknout a na to jsem se v tomhle článku zaměřila. Bohužel, tentokrát žádný sex.
Tak nějak si poklepávám na ten plastový povrch myši a rozmýšlím nad tím, jak se proslavit na tom slavném youtube.
Pro mě by to bylo nemožné, protože má "dokonalá" slupka by se nemohla před lidmi ukazovat jako totální trapka, i když to umím naprosto dokonale...
A proto jsem udělala rozhohor s jedním super youtuberem, který má podle mě dokonale našlápnuto na kariéru super známého youtubera. Určitě znáte Goga, Stejka, Hoggyho a Johnyho Valdu... Ale já vám poskytku exkluziv rozhovor se sexy vlasáčem a strašně zlatým klučinou. Prosím bubny... ADAMKO HD.

1. otázka Kdy a proč jsi se rozhodl pro dráhu youtubera
A. - No no :-D Youtuber sem chtěl být už dlouho protože mě fascinovalo jak normální člověk dokáže oslovit masu lidí a zároveň jim přinest usměv na tvář.. líbíl se mi ten koncept, že dojdu ze školy, udělám si jídlo a k tomu si pustím nějaké video... chtěl(a chci) být pro lidi takové utočiště, zdroj smíchu, pobavění.. časem možná i inspirace... a začal sem cca před 4 měsíci(pořádně).

2. otázka Fajn, tak čím si myslíš, že potencionální diváky zaujmeš?
A.-upřímností, pokusem o vtip a pobavení.
B.-Také strohé, Adamko, chci SHOW :-D
A.-No show... :-D Stačí, že mám velké koule?
B.- Ehm... Další otázka.:-D

3. otázka Kdo je tvůj youtuberský vzor?
A.- ADAMKO HD. :-D NE nejvíc kdo mě zaujal je asi Dtrix je to zahraniční Youtuber, kterej dělá vtipné vlogy a zaroven je dost dobrej tanečník a komponuje to do svých videí...

4. otázka Co jiného kromě youtube děláš, jaké máš záliby?
A.- Posilování, tanec, běhání, parkour ale převažuje střihání a natáčení videí, rád čtu komentáře u videí. No a taky i tu přítelkyni..."
B.- Takže spousta dívek, která sledují tvá videa mají smůlu?
A.- Samozřejmě, jelikož tohle bude číst...

5. otázka Chceš něco vzkázat svým sledovatelům?
A.- Ja mam sledovatele? Sem slavnej du volat mamce!! Jo a zdravím mamku!!!

Jak vidíte, opravdový moravský gentleman... A druhý Saša Rašilov. Myslím že videa tohodle fešáka stojí za to! Zvlášť bez trička... Ano, to tam taky najdete... I jeho hráčské výkony v BF3 jsou nepřehlédnuté. :-D Vše potřebné se dozvíte i v jeho videích. A JAK SE ŘÍKÁ... DEJTE ODBĚR!
S pusou na tvář a plácnutí přes zadek posílá Beatrice.

Kam dál