Připadala jsem si jako F16...

22. února 2015 v 15:46 | Beatrice |  Příběhy
Každý z nás má někdy strach, ale strach týkající citů, který navíc držíme v sobě je jeden z nejhorších, co jsem kdy měla.
Když tu tak sedím nad tím úžasně voňavým espessem, přemýšlím nad tím, zdali jsem udělala dobře, či ne.
Můj problém je, že jsem až moc chápavá a co se týče vztahů i velice křehká. Neumím moc vyjadřovat špatné city a dělám ze sebe tu dokonalou ženu. Nechci totiž, aby mě mé okolí vidělo jako slabocha. Dávám jim pocit, že jsem lepší než oni a když mi ublíží, nenadávám jim do obličeje, normálně s nimi komunikuji, ale se špetkou ublíženého tonu, který by na mě člověk, který mě nezná nepoznal. Třeba jim sdělím smutné city a mé očekávání. Na co jim nadávat, když je jejich svědomí mým chováním tvrdě nakope do prdele... Not my style.
Ale teď si říkám, udělala a dělám dobře?
Našla jsem pro mě dokonalého kluka, dva týdny se to zdálo jako pohádka od Walta Disneyho... Vídali jsme se skoro každý den, dokonce mě odvezl z internátu domů, zval mě do kaváren a dokonce mě pozval do nádherné restaurace na mou oblíbenou pizzu se smetanovým základem... Po normální pizze bych se pozvracela. Vyzkoušeno. Nic příjemného...
Stále mi skládal komplimenty, dával mi najevo to, jak mě má rád a donce to i řekl. Seznámil se s mými přáteli. Dlouhou dobu jsme spolu jen tak sedávali v autě a jen se mazlili, líbali v autě, zahřívali... Cítila jsem k němu to, co k žádnému jinému klukovi předtím. Bylo to jednoduše dokonalé, mé přítelkyně mi ho záviděli, vždy jen slintali nad tím, jak si mě jednoduše přitáhl k sobě a políbil mě. Jako kdyby neexistoval nikdo jiný, než já. dával mi obrovský pocit vyjímečnosti, který jsem mu vždy oplácela. Všechno šlo rychle a já se do něj zamilovávala čím dál více...
A v tom byl problém, až moc rychle.
Zkrátka Jednoho večera mě jen tak začal ignorovat. Neodpovídal na zprávy, nezvedal telefon. Připadala jsem si jako F16.
Probrečela jsem několik nocí. Jak mi mohl takhle ublížit. Přece jsem mu říkala, že se mi to stalo už s jedním klukem.(Najdete v mých článcích)
Teď, když uběhl týden. Jsem mu napsala, jestli mi konečně může vysvětlit, proč to ukončil. Odpověděl.
"No... Omlouvám se."
Byla jsem vzteky bez sebe a poprvé jsem ho v sobě neudusila. Prostě jsem vybouchla, jak mi to mohl udělat.. Atd.
Pak jsem však najela na svou vlnu aneb "Vymáchej se v tom sám, nebudu si špinit ruce"...
Tentokrát jsem to ani hrát nemusela, jelikož jsem se cítila jak postřelená srnka.
Bylo mi řečeno, že jsme na to šli moc rychle, což mě docela překvapilo, jelikož mě samé to tak nepřipadalo.
Řekl mi, že zažil spoustu rozchodů a u mě ho nic nenapadlo, vůbec. To mi snad ublížilo nejvíce, jsme snad dospělí.. Ne patnáctileté děti, které si nic neumí vyříkat...
A pak přišlo to... "Měl jsem tě rád a pořád mám!"
A co jsem neudělala, řekla jsem, že jsem ochotná mu dát druhou šanci... Protože ho mám taky moc ráda.
Ale zbyvím se toho strachu? Naučím se mu znovu věřit, když mi ublížil ze všech nejvíce? Poprvé se důvěrá získává lehce, ale podruhé...
Jak se říká, druhá šance není šance, ale láska... Stojí však za to trápení? Snad ano, uvidím... Doufám, že se ta šance aspoň využije.

Pusu posílá Beatrice.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byl/a jsi tu?

Ano! :-)

Komentáře

1 Kuba Kuba | Web | 22. února 2015 v 16:37 | Reagovat

Láska z nás dělá zaslepené šílence. Člověk by se neměl vracet k něčemu, co umřelo. Přeju hodně štěstí, ale obávám se, že druhá šance neni láska, ale pošetilost.

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 22. února 2015 v 17:21 | Reagovat

Hezký článek...můj strach z vlastních pocitů i bezcharakterních zdeformovaných myšlenek, které mě kolují hlavou, se snad ani nedá vyjádřit slovy,...i když píšu splíny řádek od řádku, vytvářím úvahy a popisuji haldy papírů básněmi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama