Nový příběh!

13. července 2015 v 21:16 | Beatrice |  Příběhy
Čauky, jak možná někdo víte, mám v oblibě i psaní příběhů a povídek. Jak už jsem psala v minulém článku http://beatricewriter.blog.cz/1507/blogerska-uprchlice , že jsem tak trochu blogerský uprchlík, jelikož jsem čtyři dlouhé měsíce nic nepublikovala. Ale věřte nebo ne, nezahálela jsem na papíře. Stálo mě to spoustu úprav a spoustu hrnků espessa, chai latte a marakesh tea, ale doufám, že to za to bude stát. Všichni ti, co mají rádi fantasy a romantiku si snad přijdou na své, určitě to nebude tak dobré, jako Game of thrones, ale na to nemá přece nic... Příběh je o dívce, jenž utíká před svou dokonalou realitou za nebezpečnější smrtí, která rozhodně není uhlazená jako život, který už pár let vede. Příběh jménem ÚTĚK DO NOCI. Doufám, že se bude líbit. Líbá Vás vaše, Beatrice.

Kapitola 1
Užod dětství ji ovládala obrovská fantazie, která se čím dál tím víc projevovala v povídkách, které si sepisovala do sešitu, jehož prostřednictvím si často připomínala životy, které prožívala při jejich psaní. Milovala, když ostatní obdivovali její hrátky se slovy, nikdo jiný nedokázal na papíře vytvořit to, co ona. Avšak stinná stránka fantazie pro ni byla každá jedna noc, která tvořila kontraproduktivní vazbu jejího talentu. Často vídala různé věci a stvoření tam, kde je jiní- normální lidé neviděli. Myslela si o sobě, že je blázen. Pro společnost jsou totiž "jiní" lidé z psychického a sociálního hlediska nepřijatelní. Proto si své fantasmagorické dojmy nechávala pro sebe, ať byly jakkoli děsivé, byly to přece jen výplody její fantazie, které jí ani nikomu jinému nemohly ublížit.
V té době jí bylo čerstvě osmnáct, zatím prožívala sen každého dospívajícího. Dobré výsledky ve škole, starostlivá rodina, spřízněné kamarádské duše, úžasný přítel a nakonec žádné zvláštní představy, jenž doslova zmizeli.
Ten den seděli v zapadlém koutku Jiráskových sadů, jehož okrasné keře a mohutné stromy již zahalila temná tma. Avšak ona se neměla čeho bát, byl s ní on. Maxmilián, dvaadvacetiletý hnědovlasý, modrooký namakanec s tím nejlaskavějším a nejmilujícím srdcem, jaké kdy poznala a navíc, perfektně si s ním rozuměla, což nemohla říct o svých bývalých partnerech nebo chlapcích stejného věku, kterým přezdívá "beznadějná hovada". Už z minulosti byla zvyklá na společnost starších mužů, o mnohem starších mužů, což byla její velká slabost, za kterou nemohla, jelikož i ona byla jejich velkou blonďatou slabostí a v takových situacích neuměla říkat ne, což ji dovedlo ne do jedné ošemetné situace. Ale od té doby, co sdílela svůj život Maxem- jsou to mu tak dva roky, s takovými záležitosti neměla žádný problém. Spokojeně se tiskla k jeho hrudi a nechávala se zahřívat v tichém prostředí parku. Cítila, jak se jeho břišní svaly natahují při každém pohybu. Do nosu nasávala tu známou vůni jeho voňavky, nic jí nechybělo. Nevšímala si okolí až do momentu, kdy v teplém vánku zachytila slabý hlas, jenž stále opakoval jedno a totéž slovo "Valerie". Nevěnovala tomu žádnou pozornost, určitě se jí to jen zdá. Brzy na malý paranoidní incident zapomněla.
Jelikož Max spěchal, musel Val opustit už před hlavní bránou do sadů. Jako vždy se láskyplně rozloučili a každý se vydal jiným směrem. Zatím co Max měl namířeno ke svému seatu, Val čekala osamělá cesta k internátu. Právě přecházela přes pod svícený železný most nad tichou řekou Orlicí, když znovu zaslechla své jméno, tentokrát ho k ní ale nezanesl poryv větru. Věděla, že majitel toho hlubokého hlasu stojí pár metrů za ní. Polívá ji studený pot, načež se rozhodne, že zjistí, kdo se schovává za jejími zády. Pomalu se otáčí a zjišťuje, že její představy nebyly pouhými představami, ale realitou. Vysoký muž stanul přímo před ní. Jeho tmavé oči ji hypnotizovaly a ona se nedokázala přimět uhnout mu pohledem. Jeho kaštanové vlasy se mu spokojeně kroutily na jeho širokých ramenech. Po pár vteřinách se mu doslova vyrvala z jeho hypnotického pohledu, sklopila oči a poodstoupila. Byla by utekla, ale její nohy silně protestovaly. Byl až nadpřirozeně dokonalý, proto se rozhodla, že zvedne svůj pohled z mřížek mostu a zaměří jej na toho chlápka. V jeho tváři nebyl vytesaný ten strach nahánějící pohled, zobrazoval jen zmatenost. Ale proč, kurva?!
Její dokonalý sluch zachytil kroky, ne toho vlasáče jenž stál nevidomí přímo před ní, byl tam někdo další. Ze stínu mostu se vynořila další, také vysoká, postava, tentokrát s krátkým sestřihem a cigaretou v koutku rudých úst
Nejspíš věděla s kým má tu čest, avšak kdyby si to přiznala, označila by se za ještě většího blázna a sama by se šla přihlásit do psychiatrické léčebny.
"To ty jsi ji označil?!" Otočil se vlasáč na krátkovlasého. "Jestli ano, víš, co tě čeká, jsem tvůj nadřízený!" Řekl mu výhružně.
"Co to do prdele meleš?! Já se tý blondýny ani nedotknul!" Ošil se krátkovlasý, odhodil cigaretu do řeky a přistoupil k vlasáčovi. "Myslíš, že jsem úplně vypatlanej? Nechat si zarazit stříbrnej kolík do prdele? Za co mě máš?!" Jeho nonšalantní výraz mluvil sám za sebe, nýbrž za jeho obrovsky vyhlížející aroganci. Vidí ji jako budoucího spřízněnce nebo jen kus masa?
Oba se na sebe přemýšlivě zadívali. Ona jen stála dva metry před nimi a neodvážila se pípnout, což bylo u ní velice netypické. Její vysoké ego a ostrý jazyk si vždy našli cestu, jak vyjádřit svůj názor, ale teď nenacházela ani jedno, neměla náturu na to, aby promluvila, natož aby utekla.
"Co s ní chceš dělat, když už je označená?" Podíval se na vlasáče krátkovlasý frajer.
"Viktore, sklapni! Snažím se přemýšlet!" Ošil se.
"Ha, starouš přitvrzuje." Uchechtl se. " Aby náhodou pan slušný neztratil sebekontrolu. To mě poser, ještě začni mluvit sprostě."
"Takovým způsobem nemluvím!" Zavrčel vlasáč.
"No ták Alexi, nebuď takový bručoun, byl to vtip." Poplácal ho Viktor po zádech.
"Neříkej mi tak!" Krasavec varovně štěkl.
Hmm. Alexandr. Kromě krásného jména pomyslela i na to, zda se jí ti samolibí parchanti budou vůbec věnovat, na to ale neměla vůbec pomýšlet.
"Chceš jí zabít?" Viktor se na Alexe podíval tázavým, ale i vzrušujícím tonem.
Nervózně přešlápla, měla chuť říci něco odporujícího ke svému osudu, v němž měla hrát roly krevní konzervy, ale strach byl stále silnější. Viktor mezitím obešel Alexandra a zastavil se přímo u ní, tak, že se jejich paže dotýkaly. Zvedl ruku a na svůj ukazováček si namotal pramínek jejích vlasů. Byl o hlavu vyšší než ona, nabrala kouska odvahy a zvedla oči tak, aby mu viděla do těch jeho. Na rozdíl od těch Alexandrových tmavých očí, byly tyhle nádherně smaragdové a nebezpečné. Skoro nedýchala. Přiměla se odtrhnout pohled a zaměřit ho na Alexandra, který doslova čekal na jejich oční kontakt- velice intenzivní oční kontakt.
"Nezabijeme jí!" Zaburácel do tiché noci Alexandr. " Její ovlivnění není tak silné… Ona nezná toho, kdo jí to udělal."
"Jestli to ovlivnění zničíš, ten někdo to ucítí a piš si, že ti to vrátí. Zabije buďto tebe nebo jí, možná oba." Zamračil se Viktor a pevně ji chytil za ramena. "Vážně nám za to tahle barbína stojí? Povytáhl obočí a připitoměle se uchechtl.
Už toho měla plné zuby. "Tak a dost! Nebav se o mně tak, jako bych tu nebyla. A pusť mě, do prdele!" Vyjekla, když jeho stisk nabral na síle.
"Á, ona ta panenka mluví. Ahoj, holčičko…" Daroval jí rádoby milý pohled.
"Jmenuje se Valerie!" Zabručel Alexandr. Viktor se na něj s podivem podíval stejně jako Val.
"Jak znáš moje jméno?" Optala se tiše.
"Sledoval tě, jak jinak, kočičko."
"Sledoval?" Vyjekla tak, že s sebou oba neohrožení upíři trhli.
"Vysvětlím ti to později. Teď musíme okamžitě pryč!" Řekl Alexandr.
"Ne, nikam nejdu! " Zaprotestovala a už se chtěla rozběhnout k útěku, ale Alexovy rychlé a silné paže už jí držely v náručí, ještě chvilku se mu cukala a po třech minutách usoudila, že to opravdu nemá cenu.
"Hlídej mi záda, Viktore!" Otočil se na něj Alex.
Viktor se nad ni ještě narychlo naklonil. "dýchej dokud můžeš... Nebude to trvat dlouho.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Byl/a jsi tu?

Ano! :-)

Komentáře

1 Mischelle Mischelle | Web | 13. července 2015 v 23:24 | Reagovat

moc hezká povídka, těším se na další díl :)

2 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 14. července 2015 v 3:43 | Reagovat

Ok, opři se a připrav se strávit hořkou pilulku. Neboj, já sama se jich napolykala až jéje, když jsem zveřejňovala povídky, ale jako každý lék, i hořká pilulka kritiky pomáhá. A hodně.
Začnu formou - Máš tam pár opravdu nepěkných hrubek (např oslovení Alexy má být s měkkým i), nauč se pravidla psaní přímé řeci a uvozovacích vět. Všechny máš špatně.
Další věc, která šíleně tahá za oči je neucelenost stylu. Chvíli píšeš spíš hovorově (Modroký namakanec) a chvíli chrlíš cizí slovíčka, jako bys chtěla čtenáře přesvědčit o tom, že je znáš, ale přesto tam vypadají příliš násilně naroubovaná. Dále logika - líbí se jí starší muži a randí s týpkem, kterému je dvaadvacet? Ten má ještě mlíko na bradě, stejně jako ona a v hlavě stejné voloviny. Když tak vyzdvihuješ, jak je holka na starší, měl by být věkový rozdíl aspoň deset let. Tři, čtyři roky jsou jak nic. Příklad za všechny - já sama jsem na starší, takže žiji s mužem o osmnáct let starším, než jsem já. Tam se dá vyzdvihnout věkový rozdíl jako velmi markantní. Hrdinka má vůbec velice neuvěřitelné chování a reakce. Já tedy, kdyby se o mě začali zajímat dva upíři s tím, jestli mě přemění (jasně že přemění, o čem by to jinak bylo) nebo zabijou, tak se zajímám o to, jak vzít čáru a ne, že mi věnují málo pozornosti. Asi bych skočila z toho mostu, abych se jim vyhnula, ještě než mě chytí a to neumím plavat.

Piš dál, jsem na to zvědavá, pokud se vyhneš klišé a zapracuješ na chybách a to i logických, může z toho být něco zajímavého. Dávám do oblíbených a rozhodně se podívám na další věci.

3 Beatrice Beatrice | Web | 14. července 2015 v 12:39 | Reagovat

[1]: Děkuji ti :)

[2]: Je dobré slyšet kritiku, zvlášť, když je dobře podložená, což ta tvoje opravdu  je. U takových věcí jako je psaní a zdravotnictví, čemuž se věnuji mnohem více, nadšení nestačí, chce to práci a moc dobře to vím, děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama